Úplně jiný příběh

Villiam Tavington, Benjamin Martin.JPG
 
Shrnutí: Patriot, Harry Potter, Doctor Who… Já na ty filmy neměla koukat! Vážně neměla… Teď už to vím. Protože některé scény mi nedaly spát a nakonec si potřeštěně začaly žít vlastním životem…

Postavy: plukovník William Tavington, Benjamin Martin, doctor Who, Lucius Malfoy, Barty Skrk ml. a další
Období: vzhledem k cestování v čase značně proměnlivé
Počet kapitol: 4
Stav: dokončená
Rating: T
Slash: ne
Žánr: psychologické, humor, crossover
 

 
1. Plukovník

Nad bitevním polem u Guilford Court House se převalovaly husté kotouče prachu.

Díl viny na tom neslo suché podzimní počasí, stejnou měrou však bylo možno vinit i produkční štáb, okázale ignorující známá historická fakta. Žloutnoucí listí spolu s vysokou, sluncem sežehnutou, travou působilo jako výsměch skutečnosti, že se dnes píše 15. březen a z podstaty věci samé by vojáci měli raději klouzat v blátě, než umírat pokryti prachem.

Navzdory těmto znevažujícím okolnostem však britská lehká jízda právě učinila pokus o prolomení povstaleckých linií.

Plukovník Tavington i Benjamin Martin soustředěnými pohledy propátrávali bojiště. Z jejich výrazů bylo jasné, že přinejmenším pro jednoho se dnešní den stane osudným. Svět není tak velký, aby v něm bylo dost místa pro oba.

William Tavington energickým pohybem stočil koně proti řadám útočící pěchoty.

Z hrdla Benjamina Martina, třímajícího v rukou unionistickou vlajku, se vydral divoký skřek. Touha po pomstě propůjčovala jeho nohám křídla a oči mu planuly nepříčetným leskem, ne nepodobným záchvatu šílenství.

Než se plukovník nadál, válel se po zemi sotva pár yardů od jeho nohou. Instinkt mu napovídal, že tady rozhodně něco není v pořádku. Něvěděl přesně co, ale skoro to vypadalo, jakoby někdo na poslední chvíli zlomyslně přepsal scénář téhle bitvy v jeho neprospěch.

Sotva se po krkolomném pádu dokázal zvednout, s mrazivým zatrnutím zjistil, že hledí přímo do hlavně Benjaminovy pistole. To nebylo dobré. Ani trochu…

Okrový prach, vířený kopyty dragounských koní i desítkami vojenských bot, proměňoval každý jeho nádech v utrpení. Krom toho v ústech neomylně rozeznával nepříjemně nasládlou pachuť krve. Nejvyšší čas změnit taktiku.

„Dosáhlo zoufalství Unionistů takové míry, že vyhlásili válku i anglickým koním?“ pronesl plukovník výsměšně, zatímco periferním viděním pozoroval svého ryzáka, jak se roztřeseně hrabe na nohy. Až na tenkou stružku krve, barvící koňskou srst mezi předníma nohama, však vypadal nezraněný.

Tavington pokročil vpřed a levou rukou přitom panovačně odstrčil mladíka v jasně červené uniformě vojáků Jeho Veličenstva. „Vojíne,“ oslovil ho tónem tak odměřeným, že se nešťastný chlapec podvědomě přikrčil. „Okamžitě tu přestaňte zaclánět! Nevidíte, že právě vedu soukromou konverzaci s jedním z vůdců povstalecké strany?“

Mladý muž bolestně zakňučel, upustil pušku, a poslušně se zhroutil do mělké prohlubně mezi zažloutlými trsy trávy.

Tmavé obočí velitele dragounů odměnilo jeho počínání nesouhlasným stažením. „Proboha, vojíne, řekl jsem „nezaclánět“, ne „nechat se na místě zabít“! Mohl byste mi vysvětlit, co je na mých rozkazech nesrozumitelného?“

Oslovený mladík nadzvedl hlavu a vyčerpaně zasípal: „N-nic, pane…“

„V tom případě se seberte, chyťte toho koně a odveďte ho někam stranou!“ zazněl další úsečný rozkaz.

Benjamina Martina nečekaný sled událostí dokázal zmást do té míry, že na okamžik dokonce sklonil zbraň. „Opravdu, vojáku,“ netrpělivě mladíkovi pokynul hlavní pistole, „myslím, že za Anglii a krále Jiřího lze stejně dobře padnout i mimo tento záběr.“ Teprve, když chlapec, vlekoucí na dlouhé otěži klopýtajícího koně, zmizel z dohledu, obrátil pozornost zpátky k Tavingtonovi. Nenávistná grimasa znovu pokřivila jeho mužné rysy.

„Ty svině!“ zařval způsobem, zaručujícím, že ho uslyší i diváci v poslední řadě letního kina s velmi špatnou akustikou. „Zabil jsi mi syna! Dva syny!“ opravil se neméně hlasitě.

„Pořád ještě ti tři zůstali,“ opáčil plukovník, zatímco očima nenápadně hledal nějakou šikovnou zbraň, kterou by nahradil pistoli, ztracenou při pádu. „Ten kluk napadl vojáky Jeho Veličenstva. Co jsem měl dělat?“

„Bylo mu teprve patnáct!“ oponoval Benjamin rozhořčeně.

Plukovník konečně objevil, co potřeboval. „Což zase není tak málo, aby nedokázal odhadnout důsledky vlastních činů,“ namítl ostře.

„Neměl u sebe ani žádnou zbraň!“

„Snažil se napomáhat v útěku nepřátelského zvěda.“

„Gabriel nebyl žádný zvěd! Jenom vezl depeše generála Gatese!“

Velitel dragounů se chladně usmál. „Svou výpovědí jenom potvrzuješ má slova.“

„Ne, nepotrvrzuju!“ hádal se Benjamin.

„Ale ano. Navíc smrt těch kluků nebyla tak docela moje vina. Gabriel trestuhodně podcenil okolnosti a sám naběhl na ostří mé zbraně. Pokud jde o toho mladšího… Připouštím, zřejmě existovalo i jiné řešení, jenže ve scénáři jsem měl jasně napsané, že ho musím střelit do zad!“

Benjaminovy oči se nebezpečně zúžily. „A já mám ve scénáři zase tohle!“ odhodlaně natáhl kohoutek pistole.

Vzduch zavibroval napětím.

Pak vyšla rána.

Ještě, že je tak mizerný střelec, blesklo Williamovi hlavou, když kulka namísto hrudi pouze lehce škrábla jeho levou paži. Ale jak myslíš, příteli – ech, tedy vlastně ne-příteli – jak myslíš. Promarnil jsi svou šanci. Teď je řada na mně. Jak vidíš, mám šavli a nebojím se ji použít!

Plukovník Tavington pobaveně přihlížel, jak vůdce povstalců horečnatým pohybem vytrhl od pasu krátký tomahawk.

Tímhle se hodláš bránit? Humoristo… Mimochodem, jestlipak víš, čemu se říká „odzbrojení odsmykem“? Pokud ne, pozorně sleduj! – Viděl jsi? Nechci vypadat neskromně, ale tahle akce by si určitě zasloužila nějaký pěkný zpomalený záběr… A ten zpětný řez, co jsem přidal, se mi taky moc povedl, všiml sis? Aha, nevšiml. Víš, Bene, má ješitnost bude dostatečně uspokojena, pokud se necháš oslnit mou brilantně zvládnutou technikou, nemusíš kvůli tomu ještě zírat do slunce. Prý to není zdravé na oči… Na druhou stranu, když už tu tak šikovně klečíš, možná by bylo zábavné, kdybych tě s jízlivým úšklebkem drobátko…

Ale ne, sakra! Co to, do čerta, dělám? Přece si při nápřahu nemůžu tak hloupě odkrýt celou přední část těla! To by žádný voják se zdravým rozumem nikdy neudělal! Jako že se William Tavington (ne)jmenuju, přísahám, že jen co tahle pitomá bitva skončí, najdu si scénáristu, produkční, scénografy a taky toho, kdo měl na starosti odbornou technickou spolupráci, a všechny je vlastnoručně –

Benjamine! Kruci! Tos už vážně přehnal! Bajonetem rovnou do břicha! Ještě že jsem v tom shonu nestihl oběd. Ale možná bys mohl mít trochu ohledu na diváky. Chápeš, co myslím? Velký popcorn, chlazená cola a tak… Úplně jim to znechutíš!

Zatraceně, copak jsi neslyšel? Okamžitě dej ten bodák pryč od mého obličeje! Co si, do pekla, myslíš, že děláš?!

Upozorňuji tě, že pokud se ti honí hlavou podobné myšlenky jako mně, pak jsi celý tenhle velkofilm právě dokonale posr–

Bene, ty jsi vážně idiot! Možná vlastenecky smýšlející kladný akční hrdina – ale idiot. Vždyť jsi mě zabil! Tos tomu nemohl nechat aspoň
otevřený konec…?
 
*

2. Neznámý zachránce

Navzdory plukovníkovu přesvědčení však tohle nebyl konec. Ani zdaleka ne…

Než bitva přerostla v chaotický ústup, Benjamin Martin ještě stihl vyplnit pár záběrů svými oblíbenými činnostmi; totiž hrdinným vrávoráním po bojišti a fascinovaným zíráním do slunce, v jehož paprscích se esteticky třepotaly andělsky čisté, předchozí bitvou zcela nedotčené, vítězné zástavy.

William Tavington, jednu ruku přitisknutou na břicho a druhou křečovitě svírající ránu na krku, naproti tomu veškerou pozornost soustředil k metafyzické otázce další posmrtné existence.

Filmoví tvůrci v tom měli až trapně jasno: Kamarádíš s Benjaminem a jeho partou? Pak máš Nebe jisté. Hájíš zájmy britské koruny? Do pekla s tebou, neřáde royalistická!

Těžce zranění vojáci, které vídal umírat v polních lazaretech, však často blouznili o něčem jiném. O tunelu a jasném Světle

Obezřetně se rozhlédl.

Špína. Prach. Houstnoucí mlha před očima. A najednou…

Přes prekérnost situace nemohl pominout, zda je úplně normální, aby světelný tunel na onen svět měl dveřeTmavě modré dveře…

Vtírající se pochybnost však byla záhy vytlačena daší vzpomínkou na vojáky, kterým se nějakým zázrakem podařilo přežít, a potom barvitě popisovali, jak jim v určitém okamžiku před očima proběhl celý život. Sotva na to plukovník pomyslel, bitevní pole u Greensboro se mírným zavlněním proměnilo v šedivé ulice jeho rodného Liverpoolu. „Williame!“ uslyšel kdesi v hlavě podrážděný hlas svého dávno zesnulého otce. „Přestaň se poflakovat po stájích a jdi se konečně učit! Nebo z tebe nikdy nic kloudného nebude! Podívej, tví bratři: John kandiduje do Parlamentu. Thomas je všemi vážený lékař. Clayton se věnuje finančnictví. A to ti povídám, ty vystuduješ práva, i kdybych tě do té školy musel –“

Plukovník cítil, jak se mu žilami rozlévá vlna dávno zapomenutého chlapeckého vzdoru. „Ale já ty podělané paragrafy nenávidím!“ prohlásil zarputile. „Slyšíš, nenávidím! Nikdo mě nepřinutí, abych se nechal pohřbít zaživa v nějaké zatuchlé tmavé kanceláři!“ dodal vášnivě těsně předtím, než bolestí a vyčerpáním konečně omdlel.

Když po dlouhé době pootevřel oči, přízračné vidění z jeho minulosti bylo pryč. Přesto zřetelně vnímal čísi přítomnost. Chtěl promluvit, ale z hrdla, překrytého vrstvou obvazů, se mu vydralo jen nesrozumitelné zachraptění. Byl ovšem tvrdohlavý a proto po chvíli zkusil promluvit znovu. „Kde to jsem?“ Současně se snažil rozhlédnout, ale všechno na vzdálenost paže se mu rozplývalo v podivně světélkující mlze.

„Plukovníku, měl byste odpočívat,“ promluvil kdosi vedle něj příjemně konejšivým hlasem.

William chvilku sbíral síly, než ze sebe dokázal vypravit další větu: „Vy… jste… doktor?“

Muž, usazený na stoličce u jeho lůžka, si roztržitě zajel rukou do střapatých vlasů. „Zapeklitá otázka. Z čistě technického hlediska jsem totiž mnohem víc Doctor než doktor,“ pokusil se – nepříliš úspěšně – celou situaci objasnit.

Velitel dragounů unaveně zavřel oči. „Ano, ten rozdíl je naprosto zřejmý,“ poznamenal. Prozatím ho uspokojovalo pouze zjištění, že čím déle mluví, tím snáz se mu vybavují potřebná slova. „Kde to jsem? Britský vojenský lazaret nebo unionistické zajetí?“ dožadoval se odpovědi.

„Jste v bezpečí.“ Doctorův hlas teď zněl naléhavěji a také o poznání autoritativněji. „Ležte klidně.“

Vzpurnost Williama donutila znovu otevřít oči, ale hned je zase přimhouřil pod náporem ostrého světla. „V bezpečí je značně široký pojem,“ namítl. „Chci vědět, kde! Pořád vidím jenom nějakou zatracenou mlhu.“ Tváří mu proběhl znepokojený záchvěv, jak ho napadlo možné vysvětlení. „Mám snad něco s očima?“ zjišťoval opatrně.

„Váš zrak je v naprostém pořádku.“

„Tak proč nic nevidím, felčare?“

„Jsem Doctor.“

„Jistě. Nevidím pořádně ani vás. Proč?“

Neznámý muž upadl do stěží pochopitelných rozpaků. „Věřte, je to tak lepší,“ pokusil se vyhnout přímé odpovědi.

„Nemyslím!“

Aniž by zpozoroval jakýkoli pohyb, Doctor náhle ucítil, jak přes vrstvy oblečení na jeho žaludek zatlačila ostrá špička nůžek, které zapomněl na stolku vedle postele.

„Takže znovu,“ zasykl mu do ucha nebezpečně tichý hlas. „Kde? To? Jsem?“

„Plukovníku, prosím, hlavně žádné prudké pohyby, ano? Vaše zranění se teprve hojí. A buďte tak laskav, vraťte mi ty nůžky, jsem přesvědčen, že pro ně dokážu najít bezpečnější využití.“

Tavingtonovy rty zkřivil pohrdavý úsměšek. „Myslím, že ne.“ Přesto bodavý tlak na Doctorův žaludek ustal. „Poslouchám, felčare.“

„Jsem Doctor!“

„Má trpělivost není bez konce…“

„Jak myslíte.“ Jeho zachránce v odevzdaném gestu pokrčil rameny. „Ale až budete –“

Bodavý tlak opět zesílil.

„Dobrá!“ vyštěkl druhý muž nakvašeně. „Když to tedy musíte vědět: Nacházíte se na kosmické lodi ve tvaru policejní telefonní budky z poloviny dvacátého století jménem TARDIS, obíhající na vysoké orbitě kolem Země, ve výšce zhruba pětadvaceti tisíc mil nad jejím povrchem, a to rychlostí mnohonásobně převyšující vše, co si pravděpodobně dokážete představit. Mně říkají Doctor a pocházím z humanoidní rasy Pánů Času, sídlících na Gallifreyi. Světélkující mlha je tvořena energetickým polem, které vás mělo uchránit před přívalem informací, jejichž zpracování by mohlo narušit…“

Namísto očekávaného kulturního šoku plukovník s téměř netečným výrazem nechal klesnout hlavu zpátky na podušku a po malém zaváhání upustil ostře nabroušené nůžky do Doctorovy nastavené dlaně. „Zajímavé,“ pronesl jakoby sám k sobě.

„Zajímavé?“ Druhý muž nedokázal skrýt překvapení, možná dokonce zklamání. „Zajímavé?“ opakoval s nechápavým kroucením hlavou. „Tedy, plukovníku, slyšel jsem ledacos o chladnokrevnosti britských důstojníků, ale na základě předchozích zkušeností bych přece jen očekával o něco bouřlivější reakci. Nejsem si jistý, zda jste dobře slyšel, ale právě jsem vám oznámil…“

„… že se nacházíme na lodi podivného jména a nanejvýš nepravděpodobného tvaru, plující po obloze hodně vysoko nad zemským povrchem,“ zopakoval k jeho překvapení William téměř přesně. „Nemějte obavy, Doctore, poslouchal jsem velmi pozorně. Ale jsem voják. Ve službách Jeho Veličenstva jsem utrpěl řadu zranění, proto vím, že při vysokých horečkách jsou podobné halucinace celkem běžné.“

Ten, který se vydával za cestovatele z jiné planety, zpozorněl. „Jaké halucinace, například?“ Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, ale pod povrchem slov bylo jasně cítit napětí.

„Ani skutečnost, že jste mi zachránil život,“ prohlásil velitel dragounů s chladným odstupem, „vás neopravňuje k otázkám tak ryze soukromého charakteru.“ Protože však na něj Doctor nepřestával upírat dychtivý pohled, nakonec se kupodivu podvolil. „Jedna z prvních halucinací měla podobu obrovského mluvícího draka,“ prozradil nepříliš ochotně. „Při jiné příležitosti jsem zase spatřil tajemný starý hrad. Kolem jeho věží kroužilo množství sov, které přinášely poštu.“ Plukovník se na okamžik odmlčel. „Ten hrad jsem jistou dobu vídával dost často,“ připustil váhavě. „Pokud jsem se zrovna neocitl uprostřed jakéhosi podivného pirátského příběhu, ve kterém neustále pobíhala, nebo dokonce poletovala, spousta malých dětí. Pokaždé mě z nich rozbolela hlava. A v osmasedmdesátém, v Pensylvanii, po průstřelu pravé plíce, se mi dokonce na okamžik zdálo, že působím jako britský diplomat v jakémsi Washingtonu!“ William se koutkem úst nepatrně pousmál. „Ale to jsem měl doopravdy smrt na jazyku,“ dodal takřka omluvně. „Nezpochybňuji překvapivost vámi sdělovaných údajů, Doctore, na základě svých zkušeností však usuzuji, že i tentokrát jenom blouzním z horečky.“

Vesmírný cestovatel ale z nějakého záhadného důvodu vypadal nadmíru spokojeně. „Zdá se, plukovníku Tavigtone, že pro regeneraci, kterou právě podstupujete, jste až překvapivě vhodný kandidát.“

„Takže mě přece jen léčíte?“

„Výraz „léčení“ není úplně přesný. Regenerace je mnohem obsáhlejší pojem, zahrnující komplexní proces obnovy veškerých vašich fyzických i psychických charakteristik. Po jeho skončení budete –“

„Co je ta barevně světélkující věc ve vašich rukou?“ přerušil ho velitel dragounů s netrpělivou podezřívavostí.

Sonický šroubovák. Proč?“

Modrošedé oči na něm spočinuly s výrazem čirého zděšení. „Regenerujete mě pomocí šroubováku?“

„Je multifunkční,“ ohradil se Doctor dotčeným tónem. „Krom toho, neregeneruji vás já, ale samotná TARDIS.“

„Ach tak.“ Zjevně ani tato alternativa v plukovníkovi nedokázala vzbudit odpovídající nadšení.

„Nemusíte si dělat vůbec žádné starosti, TARDIS pracuje naprosto spolehlivě. Vím, co říkám, už jsem pár regeneračních cyklů také absolvoval.“

Nedůvěra v Tavingtonových očích pomaličku ustupovala obyčejné lidské zvědavosti. „Kolik jich bylo?“

„Jsem desátým Doctorem v řadě s devíti dovršenými regeneračními cykly.“

Do plukovníkova pohledu se vkradlo něco jako náznak obdivu. „Úctyhodné. A mimořádně praktické, smím-li to tak vyjádřit. Soudě dle četnosti, s níž obnovujete své tělo, váš život musí být poměrně…“ lehce nadzdvihl obočí, „vzrušující…“

Cestovatel v čase nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Není to tak jednoduché. Regeneraci lze – z důvodů, které, upřímně řečeno, plně nechápu ani já sám – provést maximálně dvanáctkrát po sobě – potom...“ Výmluvně se odmlčel.

Pohledy obou mužů se na okamžik setkaly.

„Rozumím,“ přisvědčil William. „Čtrnáctý život není.“

Vesmírný cestovatel přisvědčil. „Po dnešku už vlastně není ani ten třináctý,“ dodal po chvíli zamyšleně.

Plukovník k němu obrátil tvář naplno. „Z jakého důvodu?“

„Po zvážení všech okolností jsem se rozhodl věnovat ho vám.“

Minuty hlubokého ticha odplývaly jedna za druhou, než konečně plukovníkovy prsty s bolestnou naléhavostí sevřely Doctorovu paži. „Ale proč?“ hlesl. Nerozuměl tomu. Nikdo se zdravým rozumem přece nerozdává tak nezištně. Dokonce i vojáci, kteří ho následovali se zdánlivě slepou poslušností, měli velmi dobře spočítané, že pod jeho velením mají větší šanci přežít, než v oddílech jiných, možná korektněji smýšlejících, ale zároveň neskonale méně schopných důstojníků…

„Plukovníku Tavingtone?“ přerušil divoce pádící tok jeho myšlenek starostlivý hlas. „Jste v pořádku?“

„Nevím.“

Opravdu nevěděl a už vůbec nerozuměl podivné směsici pocitů, které ho bez výstrahy zaplavily. Jedním si však byl naprosto jistý. Pokud by jeho přežití záviselo na generálech Cornwallisovi nebo O’Harovi, s klidným svědomím by ho na té pláni u Greensboro nechali udusit vlastní krví…

Tenhle zvláštní člověk, ať už přichází odkudkoli, ho zachránil. Jenže proč? Z jakého důvodu (připustíme-li tu ryze absurdní možnost) cestoval časem zrovna do jeho doby a ze všech umírajících na tom zpropadeném bojišti si vybral právě jeho?

Poslední větu musel nevědomky vyslovit nahlas, protože Doctor pobaveně odpověděl: „Mylím, že to mají na svědomí vaši fanoušci a hlavně povídky, které s takovou neúnavností píší. Jednoznačně vás odmítají nechat zemřít. Tvrdí, že ve vašem příběhu došlo k fatální chybě, jak scénáristické, tak historické. Rozumějte, plukovníku, Čas může být za jistých okolností velmi pružný… Jakmile množství lidí, uvažujících určitým způsobem, přesáhne kritickou mez, dojde k překódování časoprostorového uzlu a odštěpení alternativní reality. Může to znít podivně, ale napravování chyb z minulosti patří k mé, abych tak řekl, pracovní specializaci.“

Jeho prohlášením byla plukovníkova příčetnost vystavena nekompromisní volbě. Buď připustí, že mu nejspíš přeskočilo, a začne propadat panice, nebo tu možnost přijme jako fakt a začne si své šílenství patřičně vychutnávat. Vzhledem k tomu, že na hysterické záchvaty byli přeborníky jeho nadřízení, generálové Cornwalis a O’Hara, vcelku moudře se rozhodl pro druhou možnost.

„Až Benjamin zjistí, co se stalo, nejspíš ho raní mrtvice,“ ušklíbl se škodolibě.

„Možné je všechno. Na druhou stranu, pokud by ve vašem příběhu nedošlo k výraznému porušení primární rovnováhy, nikdy bych vás nedokázal objevit.“ Doctor mírně pokrčil rameny. „Zdá se, plukovníku, že krom vašich všeobecně známých zavrženíhodných stránek – jako zapalování kostelů plných civilistů nebo střílení nedospělých chlapců – musíte mít i určité kladné povahové –“

William se na posteli prudce posadil. „Ta historka s kostelem je hanebná propaganda Unionistů!“

To Doctora zaujalo. „Nezapálil jste žádný kostel?“

„Jistěže ne, proboha! Jsem voják, ne naprostý barbar.“

Vesmírný cestovatel pohodlně natáhl nohy před sebe. Léta praxe ho naučila, že nekanonické verze událostí bývají mnohem zajímavější nežli jejich oficiální, vítězi propagované verze.

Tentokrát plukovníka nemusel ani příliš pobízet.

„Došlo k tomu v šestasedmdesátém. Pár měsíců předtím nás generál Lee, který se zrádně připojil k povstalcům, odrazil u Charlestonu, což bylo nanejvýš nepříjemné. Krátce před vánocemi jsem byl proto se svými muži pověřen průzkumnou hlídkou, která měla zmapovat generálovy pohyby v okolí New Jersey, kde se podle posledních zpráv zdržoval. Štěstí nám přálo, protože v noci, tuším ze třináctého na čtrnáctého, jsme ho objevili a obklíčili v Basking Ridge. Podle všech válečných pravidel jsem ho vyzval ke kapitulaci, jenže ten nezdvořák se zabarikádoval uvnitř domu a odmítl s námi hovořit. Nakonec jsem mu vzkázal, že pokud nevyjde ven dobrovolně, budu nucen dům i s ním zapálit. Účinkovalo to skvěle. Vyběhl na ulici jenom v trepkách a sametovém županu. Polovina dragounů při pohledu na jeho holou zadnici málem smíchy popadala z koní. Zajali jsme ho, předali vrchnímu velení – a tím to pro nás celé skončilo.“

„Žádný dům v plamenech?“

Plukovník mu věnoval pohled plný despektu. „Doctore, už jste někdy zapaloval dům?“ A poté, co z jeho mírně šokovaného výrazu usoudil na zápornou odpověď, vysvětlil: „Pokud to není nějaká barabizna s doškovou střechou vysušenou na troud, potřebujete k tomu petrolej nebo alespoň pár lahví nějaké podřadné pálenky a nezaškodí ani trocha suchého dříví. Kde bych to uprostřed prosincové noci všechno sebral? Krom toho jsme byli rádi, že se zas jednou vyspíme v suchu a teple v pohodlné posteli.“

Doctor překvapeně zvedl hlavu. „Naznačujete mi, že jste s tím ohněm jenom blafoval?“

Tavington se samolibě usmál. „S ohledem na výsledek docela úspěšně, nemyslíte?“
Doctor Who, Villiam Tavington.jpg
Cestovatel v čase jenom pobaveně zakroutil hlavou. „Plukovníku, asi začínám chápat, proč si TARDIS k záchranné misi vybrala právě vás. Buďme upřímní, ten příběh s neprůstřelným hlavním hrdinou a ďábelským padouchem je v podstatě strašlivě banální. Výprava sice pěkná, jenže scénář nestojí za nic a nebýt vašeho pohotového cynismu, skončilo by to celé jako jedna veliká, neskonale rozvleklá, patetická
nuda.“ Doctor se na okamžik zamyslel. „Vlastně to tak stejně skončilo.“ Jeho tváří na okamžik prokmitl rošťácký úsměv. „Ovšem díky vám jsem se u toho filmu aspoň občas zasmál…“

Williamův pohled neklidně zatěkal kolem. „Neměl byste trochu chininu, Doctore?“ požádal přiškrceně. „Obávám se, že mé halucinace začínají přerůstat únosnou míru.“

„Plukovníku, vy nepotřebujete žádný chinin, protože nemáte horečku. Ze stejného důvodu netrpíte ani halucinacemi.“

Bylo vidět, jak velitel dragounů tu informaci intenzivně zpracovává. „V tom případě,“ pronesl s důstojnou odhodlaností, „považuji za nezbytné požádat vás o velkou skleničku whisky. A prosím, netvrďte, že v místech a časech, odkud přicházíte, neznáte alkohol!“

Na jeho popud začal Doctor horlivě přehrabovat palubní lékárničku. „Jediné, co potřebujete, je pořádně se vyspat,“ prohlásil neústupně, než s tichým zašuměním nechal ve vodě rozpustit koňskou dávku hypnotik. „Tady, vezměte si. Je to mnohem lepší než whisky.“

Plukovník do sebe obsah skleničky obrátil jediným plynulým pohybem.

„Účinnější možná,“ zhodnotil posléze, „ale lepší sotva,“ doplnil znechuceně pouhý okamžik předtím, než ho přelila vlna hlubokého spánku.

*

3. Nový život

Nevěděl, jak dlouho pospával. Čas i prostor kolem něj uplývaly širokým proudem, v němž se minulost, přítomnost i budoucnost slévaly v bezbřehém oceánu věčnosti.

„Plukovníku? Jste vzhůru?“ vytrhl ho z dřímoty povědomý hlas. „Vaše regenerace je úspěšně dokončena. Jak se cítíte?“

Zkusmo protáhl ruce, nohy a nakonec celé tělo. „Přeleženě,“ usoudil, stále na hranici spánku. Pak se ale začal nemotorně hrabat ven z pokrývek. „Potřeboval bych,“ zapátral pohledem po místnosti, „potřeboval bych…“ opakoval ve zřejmých rozpacích.

„Ach, tohle,“ dovtípil se Doctor. „Samozřejmě. Toaletu a koupelnu naleznete za dveřmi vpravo. Na umytí rukou můžete použít sonickou sprchu.“

Velitel dragounů strnul v půli kroku. „Nějaké zařízení na principu vašeho šroubováku?“ zeptal se obezřetně.

„Odpusťte, neuvědomil jsem si… Chtěl jsem jenom říct, abyste po použití toalety strčil ruce pod to, co vypadá jako dolů obrácené kropítko z konve. Zbytkem si nelamte hlavu.“

Když o pár minut později plukovník nakráčel zpátky do pokoje, jeho obličej vyjadřoval krajní rozčilení. Nepochybně důsledek opožděného kulturního šoku…

„Doctore, jsem přesvědčem, že si budeme muset velmi vážně pohovořit!“

„Ujišťuji vás, že všechno, co by vás snad mohlo vyvádět z míry, je čistě záležitostí zvyku. Nakonec i vy sám zajisté oceníte pokrok, který…“

„Nemluvil jsem o vašem sonickém šroubováku.“

„Tak o čem?“

„Tvrdil jste, že má – jak bylo to slovo – regenerace proběhla po všech stránkách úpěšně?“

„Dokonce velmi úspěšně,“ přisvědčil vesmírný cestovatel, „veškeré sledované hodnoty se pohybují v optimálních rozmezích. Opravdu, velmi pozitivní výsledky…“

Plukovník se zhluboka nadechl. „V tom případě mi vysvětlete pár věcí. Zaprvé,“ pronesl tónem, nepřipouštějícím žádné námitky. „Proč? Mám? Úplně? Bílé? Vlasy?“ odsekával důrazně.

„Tak tohle?“ Doctorovo napětí polevilo do té míry, že se uvolněně rozesmál. „Vzpomínáte, jak jsem říkal, že regenerace zahrnuje komplexní proces obnovy fyzických i psychických složek vaší osobnosti?“

„Když jste mi tu informaci předával, měl jsem probodnutý krk a díru v břichu. Zajisté uznáte, že za těchto okolností jsem nebyl schopen plně pojmout veškeré detaily,“ zareagoval velitel dragounů upjatě.

„Jak správně říkáte, plukovníku, jde o bezvýznamné detaily,“ pokusil se ho druhý muž upokojit. „A objektivně vzato, barva vašich vlasů není bílá, ale platinová blond. Na Gallifreyi to například loni byla velmi žádaná –“

„Vypadám divně,“ přerušil ho Tavington nesouhlasným odfrknutím.

„Zvyknete si.“

„Kam se poděla má uniforma?“

„Vesmírný cestovatel se pobaveně ťukl do čela „Vidíte, málem bych zapomněl. TARDIS pro vás zreplikovala nové šaty.“

William je kus po kusu opatrně uchopil do štipce prstů. „Co to má znamenat? Vypadají jako nějaký tmavý – hábit – nebo co! V tom přece nemůžu sednout na koně! Doctore, důrazně požaduji zpět svou uniformu, své pistole a svou šavli! Ten vyřezávaný klacek, co jsem objevil zastrčený v kapse, je jako zbraň naprosto nevyhovující! Leda bych jím hodlal někomu vypíchnout oko.“

„Nebuďte malicherný, plukovníku. Jsou to jen šaty. Navíc docela pěkné,“ nadhodil druhý muž zlehka. „Na vašem místě bych se přednostně zaměřil na věci, které jsou doopravdy důležité. Všimněte si například, že veškeré vaše jizvy beze stopy zmizely. Můžete se přesvědčit, vidíte, na břiše ani škrábnutí, levá paže jako nová…“

„A co je tohle?“ Velitel dragounů pootočil ruku tak, že Doctorovi přímo před oči nastrčil vnitřní stranu svého levého předloktí.“

„Že by nějaké tetování? Víte, TARDIS při regeneraci ráda žeruje, ale zase na druhé straně – vypadá to vcelku exoticky, nemyslíte?“

„Vypadá to ohavně!“ neodpustil si plukovník další pohrdavé odfrknutí. „Lebka s hadem! Doctore, asi to nevíte, ale na tažení v Pensylvanii se mi málem podařilo sednout na chřestýše. Od té doby hady nesnáším!“

Cestovatel se rozpačitě podrbal ve vlasech. „Třeba to časem samo vybledne…“

„To doufám.“

„Ale plukovníku, když už mluvíme o budoucnosti, možná byste se měl seznámit se svými novými osobními údaji. Abyste rozuměl, zatímco jste regeneroval, TARDIS provedla takový menší skok v čase…“

„Kolikátého je dnes?“

„Třicátého května.“

Na Williamově tváři se jasně zračil pocit úlevy. K bitvě u Guilford Court House došlo patnáctého března. Šest nebo sedm týdnů na vyléčení vážných zranění není tolik, aby svou nepřítomnost nedokázal vysvětlit. „Třicátého května 1781?“ zeptal se jen tak pro jistotu.

„To je totiž jaksi ten problém…“ odkašlal si Doctor s nervydrásající rozpačitostí. Poté z kapsy obleku vytáhl poslední model příručního chronometru a mlčky ukázal na řadu zeleně podsvícených číslic.

„Cože?“ vytřeštil plukovník oči. „Narodil jsem se roku 1754! Naznačujete, že je mi teď skoro dvěstěčtyřicet roků?!”

„Ujišťuji vás, nevypadáte na víc než na čtyřicet.“

„No tohle!“ procedil William mezi zuby.

„Na devětatřicet,“ opravil se Doctor pohotově.

Plukovník na něj vrhl ošklivý pohled. „U Merlina!“ vyštěkl, okamžitě však ztichl a zmateně se rozhlédl kolem. „Doctore, slyšel jste to?“ zeptal se vyděšeně, když vyloučil možnost, že ta slova mohl pronést někdo jiný.

„Co konkrétně?“

„Přece jak mluvím! Namísto „do pekla“ nebo „u všech čertů“, říkám „u Merlina“ a „no tohle!“ Navíc jsem úplně přišel o svůj oxfordsko-liverpoolský přízvuk. Doctore, co se děje? Tohle přece nejsem já!“

„Kdo jiný by to byl. Jenom si na svou novou identitu musíte zvyknout. Možná by pomohlo, kdybychom pokračovali v těch osobních údajích. TARDIS vám to všechno připravila.“ Doctor se zahloubal do hromádky dokumentů. „Hmm, plukovníku,“ zvedl po chvíli hlavu, „byl jste někdy ženatý?“

„Nikoli.“

„Tak teď už jste,“ oznámil cestovatel zvesela. „Chcete vidět holografický portrét vaší manželky?“ Aniž by čekal na odpověď, cosi zmáčkl a ve vzduchu před nimi začal houstnout trojrozměrný obraz vysoké štíhlé ženy, zahalené záplavou plavých vlasů, které jí sahaly téměř k pasu. „Pohledná, nemyslíte?“

Plukovník na ni zíral, neschopen slova. Pouze na jeho tváři se objevil zasněný úsměv. „Vypadá jako Lady Robinsonová…“ hlesl nevěřícně.

Doctor zvědavě vzhlédl. Netušil, kdo je Lady Robinsonová, ale podle všeho ta dáma hrála v plukovníkově životě nezanedbatelnou roli.

„Jak dlouho už spolu… sdílíme soukromí…?“ zajímal se Tavington živě. „Máme nějaké děti?“

Vesmírný cestovatel znovu nahlédl do jeho osobních údajů. „TARDIS uvádí, že jedno.“

„Syna?“

„Plukovníku, nejste tak trochu šovinista? Proč byste stejně dobře nemohl mít dceru? Nebo dvě, když na to přijde,“ dodal Pán Času v náhlém popudu. „Ale no tak dobře, máte syna. Jak tady čtu, za pár dní bude slavit narozeniny. Jako dárek si údajně nejvíc ze všeho přeje nové koště.“

Plukovníkův zasněný úsměv pohasl. „Koště? Doctore, ta vaše modrá budka musí být porouchaná. Který normální kluk by si přál k narozeninám obyčejné pometlo?“

Doctor rázným pohybem odložil složku s dokumentací stranou. „TARDIS se nikdy nemýlí!“ prohlásil důrazně.

„Nemohl bych mu dát raději jezdeckého koně?“ nepřestával to zkoušet William. „Nebo nějaké dobrodružné knížky?“

„Plukovníku!“ zvýšil Doctor hlas. „Tady je jasně psané koště!!!“

„Ještě to uvážím. Mimochodem, když už jsme u toho… jak si má nová identita stojí – víte co mám na mysli – po finanční stránce?“

Cestovatel znovu zalistoval papíry. „Zdá se, že vlastníte rodinné sídlo v jižní Anglii obklopené rozsáhlými pozemky, dále slušný obnos v bance, přátelíte se se současným ministrem, máte členství ve správní radě…“

Plukovník mu odebral složku z prstů. „Dobrá, dočtu si to později. Ohio to sice není, ale pořád lepší než nic. – Popravdě, pokud mne na té regeneraci něco doopravdy těší, pak skutečnost, že jsem se konečně zbavil toho despoty Cornwallise s jeho věčným ocáskem, O’Harou. Jejich neustálé komandování začínalo být nesnesitelné. Prý: „Plukovníku Tavingtone, vy jste velitel, o jakém se mi nesnilo!“ Přitom nebýt mne, trčel by Cornwallis doteď ve Philadelphii a jenom leštil prýmky na své uniformě! Nebo ti jeho mazlíčci – vojsko pomalu nemá co jíst, ale on s sebou musí tahat dva obrovské uslintané čokly, kteří toho sežerou jako celý regiment! Doctore, čistě pro můj klid – a povězte mi pravdu – neregeneroval jste náhodou také generála Cornwalise nebo tu úlisnou krysu O’Haru, že ne?“

„Čestné slovo, plukovníku. Měl jsem plné ruce práce s vámi.“ Vesmírný cestovatel se na okamžik zamyslel. „V rámci objektivity ovšem musím připustit, že nejsem jediným Pánem Času, tedy alespoň myslím, totiž v některých paralelních časových liniích má rasa…“ začal se do toho Doctor nepříjemně zamotávat. „Ale neobávejte se, pravděpodobnost, že by více Pánů Času zasahovalo ve shodném uzlovém bodě, je mimořádně malá,“ dokončil optimisticky.

„To se mi vážně ulevilo. Raději nedomýšlím, jakou potvoru by s sebou Cornwallis dotáhl tentokrát. Živou anakondu? Nebo krajtu? Určitě by jí dal jméno a v důstojnické jídelně ji nechával plazit po stole, čistě proto, že ví, jak se mi to protiví!“

Vesmírný cestovatel ho povzbudivě poplácal po rameni. „No, plukovníku, věřím, že při vašem odhodlání a taktických i strategických dovednostech se se svou novou identitou dokážete velmi brzy sžít.“

„Doctore?“

„Ano?“

Vypadalo to, že Tavington o něčem uvažuje. „Zajímalo by mě – až opustím vaše… plavidlo – setkáme se ještě někdy?“

Doctor znovu vytáhl z kapsy chronometr a poměrně dlouho v něm cosi nastavoval. „Viděl bych to tak za dva až tři roky, pokud vám to vyhovuje? Víte, zastávám názor, že každý Pán Času by měl po zásahu překontrolovat, zda se události takříkajíc usadily do běžných kolejí…“

Plukovník se mírně uklonil. „Rád vás uvítám na svém –“ nenápadně zašilhal do složky s dokumentací, „sídle v jižní Anglii. Doufám, že případné další regenerace, které podstoupíte, nepozmění váš vzhled do té míry, že bych vás nedokázal poznat,“ dodal ještě s lehkým úsměvem.

 
*

4. Epilog

Spal a ze spánku se pobaveně usmíval.

Jenže teď už s ním zase někdo cloumal.

„Jasone!“

„S-je?“ zívl a ospale si protřel oči.

„Co by bylo? Další scéna, všichni čekají a ty si tady klidně dáváš dvacet.“

„Jenom se v klidu učím scénář.“

„Dobrý pokus. Až na to, že jsi chrupal jako nemluvně. – Nechceš obložený chlebíček?“ nabídl mu kolega část své svačiny.

„To je ten cateringový s majonézou?“

Huhm,“ zahuhlal mladý muž s plnou pusou. „Jo,“ přisvědčil, když se mu konečně podařilo polknout.

„Tak ten nechci, díky.“

„Promiň,“ vyloudil druhý muž na tváři omluvnou grimasu. „Nevěděl jsem, že ji nesmíš. Já mám zase alergii na koně. Koňský chlupy, chápeš,“ zagestikuloval živě a hustě přitom posypal zem drobečky. „Jednou jsem měl hrát veterináře, vešel jsem do prázdné stáje, jedenkrát se nadechl a málem zkolaboval! Proti tomu je majonéza celkem brnkačka. To se aspoň dá uhlídat.“

„Jenže já na ni nemám alergii,“ pousmál se starší z mužů shovívavě. „Zbožňuju ji, ale kdybych snědl všechno, co mi chutná, museli by mi každý měsíc přešívat kostým.“

„Nepřeháněj. Podívej se, třeba takovej Marlon Brando…“

„Až budu stejně slavný jako on a dostávat jeho honoráře, slibuji, že se bez výčitek začnu cpát smetanovými omáčkami a prokládat to tvarohovým koláčem.“

Mladší z mužů zalovil v kapse svého dosti výhružně vyhlížejícího kostýmu. „Hmm, ještě tu mám energetický drink, nechceš? Jsou v něm vitamíny a spousta kofeinu, člověka to aspoň probere a zregeneruje ten zbytek sil, co – Jasone, mohl bys mi vysvětlit, čemu se už zase řehtáš? Naprosto nepochopím, jak můžeš mít ve dvě v noci tak odporně dobrou náladu. Mě tyhle pozdní natáčecí sekvence prostě ničí! Tak čemu se směješ?“

„Ale ničemu,“ mávl jeho kolega rukou, „jenom jsem si s tou regenerací na něco vzpomněl. Zrovna před chvílí –“

„Když jsi studoval scénář?“

„Přesně. Když jsem usnul, zdálo se mi o nás dvou.“

Mladší muž neklidně zatěkal pohledem, „To jako… echm…o nás dvou?“ naznačil opatrným gestem. „Mám se začít děsit?“

„Ale ne, proboha! Ty jsi strašný kůň, Davide! Samozřejmě jsem neměl na mysli přímo tebe, zdálo se mi o tom tvém Doctorovi s telefonní budkou.“

„Vážně? Tak to je jiná. Povídej, přeháněj!“

„Netvrdil jsi náhodou, že na nás čekají dole ve studiu?“

„Jasone, ty jsi nechutný sadista! Takhle to nakousnout a potom –“

„Jasně, padoušství mám už několik let přímo v popisu práce. Takže navrhuju, abychom teď šli kouknout na to famfrpálové mistrovství světa, při té příležitosti zmučili pár mudlů a potom si můžeme zajít do cateringu na kafe.“

Mladší z mužů si se zděšeným výrazem velmi povědomým gestem zajel rukama do vlasů. „A doprčic!“ zakvílel.

„Co je zase?“

„Průšvih! Já tu smrtijedskou formuli, co s ní hodlám nas…krknout svého úctyhodného papá, nejspíš zapomněl! Víš, tu co vykouzlí na obloze lebku s hadem…“

„Morsmordre.“

„Jo, to je ono! Díky. Hele, Jasone, jak to, že si pamatuješ cizí repliky?“

„Říkal jsem, že ve volných chvílích čtu scénář.“

Jeho mladší kolega ho provrtal pohledem. „Stejně to děláš jenom proto, abys mě naštval!“

„Samozřejmě…“

„Ale ten sen o Doctorovi mi dlužíš, nezapomeň!“
 
*

Nad ránem, když dlouhá noc ve filmových ateliérech Laevesden pomalu končila, se oba kolegové znovu sešli nad chladnoucím hrnkem kávy.

„Ten příběh, Jasone,“ připomněl David.

„Já vím. Ale je to příšerná ptákovina, abys potom netvrdil, že jsem tě nevaroval.“

„Jasně, ptákoviny mám nejradši.“

„Jak myslíš. Začalo to docela nenápadně jako jedna z těch hromadných bitevních scén v Patriotovi…“

Mladší muž povzdechl. „Víš, tohle ti vážně závidím. Já se skrz ty koňský chlupy asi k ničemu podobnýmu nikdy nedostanu. Jaký to bylo natáčet s Melem?“

„Je to profík a naprostý pohodář. Celou dobu jsem mu říkal „Melanie“ a krom toho, že mě ve finále zabil, se mi za to ani nepokusil rozbít držku. – No, a tím to vlastně celé začalo. Ležel jsem na bitevním poli a už bylo skoro po mně, Mel hrdinně mával praporem, sluníčko svítilo – a najednou ses v tom zvířeném prachu zhmotnil ty se svojí modrou budkou a zatáhl mě dovnitř.“

Jeho mladší kolega si pobaveně podepřel bradu dlaní. „To je naprosto úchylný!“

„To ještě nic není. Když jsem byl uvnitř, provedl jsi se mnou ty své regenerační kejkle, párkrát bliknul šroubovákem a potom jsi prohlásil, že tě posílají fanoušci, abys přeprogramoval minulost.“

Davidovi se podařilo vyprsknout hlt kávy přesně v okamžiku, kdy kolem procházela ta neobyčejně hezká dívka, kterou už několikrát potkal na chodbě.
„Ježiši, slečno, já se vám strašně moc omlouvám, asi jsem vám právě zničil šaty,“ vychrlil překotně. Pak se na ni zadíval pozorněji. „Nejste vy náhodou dcera pátého Doctora Who?“ nadhodil nejistě.

Změřila si ho kritickým pohledem. „To čistě náhodou jsem.“

„Georgia?“ rozzářil se, nedbaje, jak ho Jason
David Tennant, Jason Isaacs.jpg
pod stolem varovně kope do kotníku. „Páni! Tak to jste moje pra, pra, pra,“ vypočítával na prstech, „pra, pradcera. Vidíte, jsme skoro rodina. Já jsem totiž desátý Doctor.“

„Ty šaty mi zaplatíte!“ prohlásila neústupně.

Znovu zamumlal jakousi omluvu.

Vyčouhlý mladík s uhrovitou pletí, povalující se za obslužním pultem, je pozoroval unuděným pohledem. Co měl taky dělat jiného? Pět hodin ráno, venku za okny kalné svítání a uvnitř nabídka občerstvení, sestávající ze zbytků od včerejška.

„Jíte oschlý jablečný koláč?“ vypálil na ni desátý Doctor v náhlé inspiraci.

Podívala se na něj jako na blázna, nakonec ale váhavě přisvědčila.

Ještě o něco později se nechala přemluvit, aby si k němu přisedla. Docela dlouho si povídali. Zašlo to tak daleko, že mu nakonec odpustila i ty zničené šaty.

Trvalo však ještě několik let, než se za něj konečně…

Ale ne. Protože to už je zase úplně, ale úplně jiný příběh…

***


Prohlášení: Ne, nepatří mi.
Benjamin Martin, William Tavington, Lucius Malfoy s rodinou, Barty Skrk ml. i st., stejně jako Doctor Who po právu náleží těm, kdo je stvořili.

Lady Robinsonová, Sir Banastre Tarleton (předobraz plukovníka Tavingtona) a generálové Cornwallis, O’Hara, Gates i Lee patří matičce Historii.

David Tennant (desátý Doctor) a Georgia Moffett (skutečná dcera pátého Doctora Petera Davidsona a filmová dcera desátého Doctora (David Tennant)), náležejí od roku 2011 z vlastního rozhodnutí sobě navzájem.

Na Jasona Issacse si už dlouhá léta činí nárok jeho žena, filmová dokumentaristka Emma Hewitt.

Jediné, co z toho mám já, je dětsky nevinná radost ze hry…


***

fanfictionpovidky.webgarden.cz is in no way related to J.K.Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K.Rowling novels is © Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is © Warner Bros. Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one